Informace o nás

Tuhle rubriku budu ještě upravovat, ale aspoň prozatím, aby nebyla prázdná - něco o mě. Narodila jsem se 14. ledna 1989 v Brně, v mých osmi letech jsme se s našima přestěhovali do zapadlé vesničky Koclířova, byla jsem nastrčena na osmileté gymnázium všeobecného zaměření, rodiče se rozvedli, já školu dodělala a teď se snažím protlouct zootechnikou na Agronomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Všude na internetu mě najdete pod přezdívkou Soul.of.horse či soulofhorse (ano, to tam, kde nepovolují do nicku vkládat tečky :-)), z čehož můžete snadno usuzovat, jaké je moje hlavní hobby. Baví mě práce s koňmi přirozenými metodami, sama jsem si pořídila týranou kobylku, kterou jsem dala za tři roky dokupy a proměnila ji v jezdeckého koně a hlavně spolehlivého parťáka... a abych nepřičítala zásluhy jen sobě, také ona mě naučila obrovské množství nových věcí a ukázala mi další rozměry vztahu mezi koňmi a lidmi. Ale dost o koních, protože to bych tady rozepsala celé eseje. Koneckonců tato stránka má být věnovaná především potkánkům, že?

Tak tedy, ještě když jsem bydleli v Brně, vypřála jsem si křečka (džungaráčka Jerryho), po něm přišel Jerry II, který umřel krátce po tom, co jsme se přestěhovali. Jelikož jsem byla ve svých náctiletech chronická sběratelka zvířat, vystřídali se u mě syrští křečci (adoptovaní ze školy), morčata (bohužel obě samičky umřely - průjmy a ochrnutí zadních končetin a druhý den konec) a pak i potkánci. První byla Miki, samička ze zverimexu, black rádoby hooded, kterou jsem brala často s sebou ven, ale spíš než kvůli ní to tehdy bylo pro obdiv a zvědavost kamarádů. Další potkan, co se mi zapsal do paměti, byl šedý husky Charlie. Pamatuju si ho proto, že mě naučil jednu důležitou věc - "Když budeš strkat pamlsky přes mříže, bude časem potkan chňapat i po prostrčených prstech." Máma o něm dodnes tvrdí, že to byl hajzlík, i když úmyslně nikdy nekousl. Pak přišli další potkánci, a navzdory tomu, že mám chlupáče opravdu ráda, jsem si pořídila i hada, který samozřejmě musel něco žrát, takže někteří zverimexáčci končili u něj, ale jiní dostali šanci na život. A především, alespoň poslední týden života nestrávili v přecpaném akvárku ve zverimexu, ale v prostorné kleci s dostatkem krmení, vody a i kontaktu s člověkem.

Tou dobou jsem měla jako mazlíka potkaního samce Vincenta (barvu už neodhadnu, zkrátka oranžová, znak opět typicky zverimexový, totiž něco jako hooded). Nemám na něj moc vzpomínek, takže jsem nejspíš tou dobou víc lítala za kamarády a zvířátka časově zanedbávala, ale každopádně mě naučil další věc - "potkan je svého druhu šelma". Mezi prcky, které mi naložili ve zverimexu jako krmivo pro hroznýše, se tehdy objevil i čokoládový irish sameček. Nakonec se mi zalíbil natolik, že jsem se rozhodla si ho zkusit nechat, seznámit ho s Vincem a mít je v jedné kleci spolu. Seznámení proběhlo na neutrální půdě bez problému, bydleli spolu bez hašteření, netahali se ani o jídlo, spali spolu... a jednoho krásného dne, když jsem odjela k babičce do Brna na víkend, zazvonil telefon a máma mi oznamovala, že Vinnie ukousl malýmu půlku hlavy :-/

Jako další přišla samička Misha (v rubrice Za Duhovým mostem), opět zverimexový hooded v barvě agouti. Během života si užila leccos, ušním svrabem počínaje, přes zánět pod okem, který ji nakonec napůl stál zrak, až po absces pod loktem přední nohy a zároveň nádor mezi zadníma. Tehdy jí bylo už přes tři roky a já se rozhodla, že dokud běhá (respektive se o to snaží, protože zadní nožky už tahala za sebou), vítá mě, těší se na krmení, s chutí se nacpává a má vůli do života, žít ji nechám. Umřela ve věku přibližně tří a půl let.

V době, kdy u nás bydlela Mišinka, jsem nastoupila na vysokou a jelikož by mi bylo na privátě v Brně po zvířátkách smutno, musel přijít NĚKDO, kdo by mi dělal společnost. Zřejmě jsem se přehoupla do jakés takés dospělosti, protože jsem konečně zainvestovala do dostatečně velké zánovní klece a zdravého vymazleného potkánka od chovatele - tak přišel Perník (víc o něm v příslušné rubrice a také Za Duhovým mostem).

V každém případě jsem ráda, že ze všech svých chyb jsem se poučila. Teď mám své dva klučíky, kterým se chci naplno věnovat a dostat se s nimi i na nějakou tu výstavu v pet třídě (s Perníkem jsme výstavy nějak nevychytali) a časem bych chtěla začít chovat, pokud to podmínky dovolí. Do té doby se ale musím ještě hodně naučit o systémech chovu a šlechtění potkanů, o barevných liiích a pravidlech chovu na nich a tak dále - přátelé, nezbývá než říct, že je to opravdu věda.