Perník

Perníček byl můj první potkánek s PP a vzbudil ve mě zájem o chov potkanů na vyšší úrovni. Dřív jsem měla potkánky ze zverimexů, vesměs celkem labilní zvířátka, kterým jsem se ve své bouřlivé pubertě nevěnovala ani zdaleka tak, jak by potřebovala. A pak jsem se začala zajímat, hodně jsem se na internetu o chovu potkánků dočetla a dozvěděla se i o možnosti výstav a podobně. A při prohlížení stránek jsem se, jak už to bývá, na první pohled zamilovala do fuzzíka z CHS Utahraptor. Rodinka z toho moc nadšená nebyla, tehdy už jsem měla Mishu (víc o ní v rubrice Obyvatelé chaloupky -> Za Duhovým mostem) a druhý potkánek se nikomu moc nezdál, ale jako obvykle jsem si prosadila svou. Perníček cestoval spolu se svým bráškou Cukrem z Prahy přes Chrudim do Vysokého Mýta, kam jsem si pro něj dojela. V Brně, kam jsem nastoupila na vysokou školu, jsem měla zařízený privát u babičky - vlastní pokoj, a potkánka jsem si opět obhájila, protože žádné jiné zvíře se mnou v bytečku bydlet nemůže a bez zvířat zase nemůžu nikde bydlet a existovat já. Perníček mi tedy dělal společnost první tři semestry na vysoké, kradl mi protokoly do chemie, okousával sešity a skripta, časem se do něj zamilovala i babička a tajně k němu pašovala arašídové křupky a máslové sušenky.

Perníček byl už od malička bázlivější než zbytek vrhu a spíš bych ho přirovnala k aktivnějším samičkám. Pořád někde šmejdil, hlasité zvuky ho lekaly a za člověkem přišel jen pro pamlsek, nějaké mazlení mu nic moc neříkalo. Stejně to byl ale milý společník. Na prázdniny se mnou jezdil domů, naposledy na ty zimní na přelomu roku 2009/2010. Silvestra jsem trávila doma s kamarádkou, která kdysi potkánky měla, takže se chtěla s Perníčkem seznámit. Když jsem ho vytahovala z klece, byl podivně vláčný, nesnažil se nikam utíkat ani se mi vyškrábat na rameno - bylo jasné, že něco není v pořádu. Dala jsem mu dropsík, který začal pomalu chroustat, a vrátila ho do klícky. Po půlnoci, než jsem šla spát, jsem ho ještě zkontrolovala, zakryla vlněnou ponožkou, aby mu nebylo chladno, dala mu pusu na čumáček... ráno jsem už nepočítala s tím, že by přežil noc - nejspíš umřel krátce po tom, co jsem ho uložila, a to téměř ve spánku a snad i bez utrpení. Byl také první, se kterým jsem jeho poslední minuty takto prožívala.

Copernicus Utahraptor, Perník, mě seznámil se světem chovatelů laboratorních potkanů, mazlíčků, fancy rats, a ohromně změnil můj způsob nahlížení na tahle zvířátka, za to jsem mu vděčná a vždycky budu. Proto i tyhle stránky nesou jeho jméno a pokud si někdy splním svůj sen a budu mít vlastní chovatelskou stanici, ponesou mláďatka přízvisko "z Perníkové chaloupky".